Ivan Štampach: Může spiritualita posloužit vědě?

 

Zdroj: Blog Ivana Štampacha

Spiritualitu věda dlouho opomíjela. Nezabývala se jí ani religionistika, i když by jí měla být tematicky nejblíže. Religionistika dávala přednost náboženským systémům, které předpokládala a u kterých mohla identifikovat zavedené schéma, totiž posvátné spisy, nauku, etiku, obřady, duchovenstvo, rozšíření a větvě. Spiritualita jako cosi neurčitého, nedefinovaného religionistice unikala.

Možná by bylo vhodnější mluvit o nenáboženské spiritualitě.

Organizované náboženství se však religionistice rozpadá pod rukama. Pokud jde o křesťanství, snižuje se jeho podíl na celku populace lidstva, Neroste tedy ani tolik, co činí generační přírůstek. Ve své evropské vlasti ztrácí příznivce a konkrétně u nás se příslušnost k němu strmě propadá. Za života dnes žijících lidí pokleslo jeho procentuální zastoupení u nás z 93 v roce 1950 na 15 % obyvatel v posledním sčítání lidu z r. 2011. Církve se v průzkumu vedeném dvakrát ročně od r. 1995 umisťují jako nejméně věrohodné z deseti typů institucí, výjimečně občas jako předposlední, když se na poslední místo dostanou banky.

Výrazně roste počet těch, jimž demografové a sociologové ne zrovna šťastně nabízejí zařazení jako „věřící bez náboženské příslušnosti“, možná by bylo vhodnější mluvit o nenáboženské spiritualitě. Religionistika je nucena tomuto novému jevu věnovat pozornost.

Religionistika prodělala v době, kdy se jí spiritualita nabídla jako téma, ještě další změnu. Původně se vymezila vůči teologii a určila si jako sekulární věda úkol náboženství popisovat a srovnávat a interpretovat je jako jev sociálního a kulturního života. Zaujímala postoj, který nedávno zesnulý religionista Wilfred Cantwell Smith charakterizuje jako externalistický. Tedy: zde jsem já badatelský subjekt a ve vnějším světě jako můj objekt je některé náboženství.

Religionistika spolu s jinými humanitními obory proděla obrat k účastnému pozorování jako významné metodě práce. Po éře přístupu pouze etického (tedy popisného) se přiklání k přístupu emickému, účastnému, v němž bádaný protějšek není jen objektem, nýbrž spíše partnerem humanitního zkoumání. Úkolem religionistiky již není jen náboženství či spiritualitu vyložit, nýbrž jí porozumět a s náboženským či spirituálním člověkem se dorozumět.

Každá věda má přiznaný nebo nepřiznaný

filosofický základ.

Religionistika se učí spiritualitu respektovat jako téma a přistupovat k ní, nakolik je to jen trochu možné, zevnitř. Nechat spiritualitu promlouvat.

Každá věda má přiznaný nebo nepřiznaný filosofický základ. Donedávna byl povinný pozitivistický a scientistický přístup, za minulého režimu jen formálně přejmenovaný na dialektický materialismus. Dnes se nabízí vzít za základ personalistické porozumění člověku, tedy filosofii, pro niž člověka nelze redukovat na objekt. Bere se vážně jeho subjektivita. Člověk je interpretován jako osoba.

Co znamená být osobou? Můžeme to shrnout tak, že to znamená nebýt vydán na pospas neosobním přírodním mechanismům. Jsem-li osobou, není mé vnímání, cítění, myšlení a jednání pouhým produktem mimolidských sil. Je-li jaká bytost schopna svobodného tvůrčího jednání, pak není pouze přírodní, protože v přírodě má platit pevný řád příčin a následků. Tato schopnost překročit biologické či vitální danosti, to je v pravém smyslu slova spirituální. Každý člověk je tělo, je tělesnou bytostí, ale je také duch, tedy bytost schopná svobodně jednat a tvořit novou skutečnost.

Být spirituální, mít spiritualitu, tedy znamená být naplno člověkem, rozvinout lidský potenciál. Tvořit lidská díla a tím dotvářet a přetvářet sebe. To se může dít v náboženství, ale děje se to rovněž v umění, v sociální tvorbě, v některých lidských vztazích a v osvobozené práci.

Přijme-li religionistika personalistické porozumění člověku za filosofický základ, nebude spiritualita jen tématem humanitních věd, ale i jejich přístup bude spirituální.

Člověka jako spirituální bytost znovu objevily různé humanitní obory. Psychologie a psychoterapie jako její aplikace přestala redukovat člověka na pouhé chování. Psychologii znovu zajímá nejen podnět a reakce, ale i to, co je mezi tím, co behavioristická psychologie označuje jako black box. Člověka jako bytost nejen animální interpretuje francouzský spisovatel a filosof Jean Paul Sarte. Též jako bytost spirituální interpretují člověka s různou mírou opatrnosti a zdrženlivosti Carl Gustav Jung se svou hlubinnou psychologií, Roberto Assagioli ve svém systému psychosyntézy, Viktor Emil Frankl se svou existenciální analýzou a logoterapií a samozřejmě transpersonální psychologie a psychoterapie, jejímž významným iniciátorem byl a je Stanislav Grof.

Být spirituální, mít spiritualitu, tedy znamená být naplno člověkem,

rozvinout lidský potenciál.

Mohlo by se však zdát, že duchovní rozměr byl takto vydupán ze země a těžce obhájen jen pro člověka. Ostatní skutečnost, živočichové a rostliny a ostatní říše živých organismů, země se vzduchem a vodou, s minerály, celé planety, slunce a ostatní hvězdy, to se i nadále vykládá materialisticky a jiná interpretace je nejen odmítána, nýbrž i mocensky potlačována. Grantové agentury nepodpoří bádání, které by chtělo překročit rámec redukcionistické, mechanistické přírodovědy. Povolí něco takového pochopitelně teologům, kteří se za to odvděčí ideovou podporou hmatatelných politických a ekonomických zájmů. Možná někdy přimhouří oči i u některých filosofů.

Přesto se též v interpretaci mimolidské skutečnosti duch prosazuje. Symbolem pro to je starý spor Johanna Wolfganga Goetha s tehdy již zesnulým Isaacem Newtonem, tedy vlastně s jeho pojetím přírodovědy, které bylo o jednu až dvě generace později, za Goethova života stále normativní.

Goethe odmítá směr, jímž se věda vydala od vrcholné renesance, od Francise Bacona k Isaacu Newtonovi a dál. Nechce redukovat smyslově poznávané kvality v jejich živé rozmanitosti a bohatství na pouhé kvantity. Odmítá rozdělovat skutečnost na subjektivní kvality a objektivní kvantity. Pokládá například barvy, o nichž nás zpravuje zrak, za skutečnost. Nepokládá za realitu pouhou ideovou strukturu, jak ji předkládá matematicko-fyzikální pojetí barvy jako intervalu kmitočtů elektromagnetického pole, přičemž to, co pro novodobou fyziku kmitá, je nic. Newtonovská přírodověda od bezprostřední zkušenosti dostala k prázdné abstrakci.

Dnes bychom sotva mohli být tak ostře polemičtí, jako byl Goethe na Newtonovu adresu, a připustíme, že obě interpretace světla a barev, Newtonova i Goethova se doplňují. Vývoj vědecké metodologie zejména díky Karlu Raimundu Popperovi (jehož myšlenky dovedl do radikálních důsledků jeho mladší současník Paul Karl Feyerabend) znemožnil jakékoli pokusy o závazný vědecký světový názor. Vědu představuje jako otevřený, pluralitní systém, kde nic není dáno definitivně.

Příkladem uznávaných vědců z univerzitního prostředí, kteří nevynechávají nic z racionální kritické analýzy faktů a přece zároveň vkládají do vědy spirituální podněty, mohou být americký fyzik z prestižní Amherst College Arthur Zajonc. Takový přístup v popularizované podobě předkládá ve své knize, již máme k dispozici v češtině pod názvem Uchopit světlo. Dalším příkladem budiž rovněž Američan Dennis Klocek, který promítá kvalitativní pozorování a jeho imaginativní vyjádření s použitím alchymické symboliky do standardní vědecké klimatologie.

V biologii razí estetickou interpretaci biologických dějů a hovoří o niternosti biologických entit Jacob von Uexküll (původce větve bádání označované jako biosémiotika) a v návaznosti na něj Adolf Portmann. Dokazuje, že vnější projevení této niternosti nemá z evolučního hlediska žádný účel. Český filosofující vědec, autor uznávaných biologických objevů, např. genového přepínače, Zdeněk Neubauer jde v tom směru dál, nevyhýbá se interpretaci biologických dějů jako projevů subjektivity. V návaznosti na biosémiotiku se zabýval např. estetikou bakteriálních kolonií.

Přírodní vědy pozvolna objevující spiritualitu nepředstavují ducha jako substanci vedle hmoty. To už je překonané. Duch je spíš děj, či proces. Je to aspekt tvořivosti a svobody uprostřed přírodní nutnosti. Spíše se objevuje duch jako vnitřní skutečnost přírody, někdo by možná řekl: božský aspekt přírody samotné. Jde tedy o znovuobjevení a uznání duchovně-fyzické jednoty a komplexity skutečnosti samé.